Výjimeční lidé, respektive úžasní lidé s výjimečnosti. Tak zní návrh Patrika Procházky (článek o něm byl zveřejněný na našich facebookových stránkách 7. 2. 2017), pro označení handicapovaných, který zaslal i našim ústavním činitelům. Nechci nijak rozebírat Patrikovy aktivity. Podle mého názoru má trochu zkreslený pohled na běžný život lidí s handicapem, nebo s výjimečností, chcete-li. Považovat někoho za výjimečného jen proto, že překonal nějaké životní strasti a žije jak chce, nás totiž může dovést k opačnému extrému, než na který chce Patrik svou iniciativou poukázat.
Určitou formou znevýhodnění ve vztahu ke svému okolí přece trpí každý z nás. Někdo není třeba pohybově nadaný, někdo se trápí kvůli svému vzhledu a jiný zase musí sám vychovávat děti. Každý je tedy vůči někomu či něčemu nějak handicapovaný, tedy každý je úžasný a výjimečný. Nelíbí se mi, když je k člověku přiřazen nějaký handicap/výjimečnost tak, aby se hned upozornilo na to, do jaké skupiny či škatulky ho řadíme. Někteří z vás možná zaznamenali výzvu Britské zdravotnické asociace ke svým zaměstnancům, aby již pro někoho v očekávání nevyužívali výraz „nastávající matka“, nýbrž „těhotný člověk“ a předešli tím tomu, že se dotknou transsexuálů… Bráním se extrémům.
Asi to znáte sami ze svého okolí. Z obavy, aby před vámi někdo řekl slovo „vozíčkář“ nebo „vozík“ dochází často k zvláštním situacím, ve kterých padají slova jako „ti lidé“ nebo „invalidní kolečkové křeslo“ a je kolem toho spíš spousta rozpaků.
Se samotným „vozejkem“, jak sami uživatelé svého dennodenního parťáka nejčastěji nazývají, je to vůbec těžké. Invaliditu mu prostě nikdo neodpáře. Náš květnatý český jazyk má spoustu krásných slov pro označení věcí jako bambitka, bambulka, čumprdlík, haraburdí…., ale na pěkné slovo pro „invalidní kolečkové křeslo“ se nějak nedostalo. Ale odlišit se každopádně musí. Zkuste najít třeba na Googlu v záložce Nákupy „pláště na vozík“. Vyběhne vám mnoho vozíků. Od těch, co s nimi naše babičky jezdily na nákup, až po vozíky na pneumatiky. Zadávat „vozík“ jen tak ani nezkoušejte, tedy pokud nesháníte přívěs za auto. Stačí však váš vozík „ochromit“ a hledat „pláště na invalidní vozík“ a jsme doma.
Ale zpátky k té „výjimečnosti“. Opravdu zastávám názor, že úžasný a výjimečný je každý. Jsem na vozíku, ale nečekám a nechci za to žádné speciální uznání. Každý den kolem sebe vidím mnoho lidí, pozoruji je a přemýšlím nad nimi. Každý jeden z nich si sebou nese zajímavý příběh plný výjimečností. Z nich je složena společnost a vzniká celé sociální prostředí, ve kterém žijeme. A také pravidla „hry“, a to zejména proto, aby se eliminovala touha některých vzít si to, co nemají a chtěli by to, i za cenu použití síly. Tak již ale naštěstí nežijeme. Tedy většina civilizovaného světa. World Economic Forum udělalo srovnání dnešní doby s rokem 1820. V tomto roce žilo v demokracii pouhé 1% obyvatel planety, dnes je to více než polovina. Máme právo na osobní svobodu, soukromé vlastnictví, zkrátka máme právo na dobrý život. „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.“ Přesně tak to stojí v Listině základních práv a svobod. Lidé na vozíku tedy nejsou nikterak výjimeční, jsou to lidé, kterým dnešní moderní společnost umožňuje svou vyspělostí přežít nepřízeň osudu a bere to za přirozené. A přizpůsobuje tomu životní prostředí, zdokonaluje sociální systémy, vymýšlí nové pomocné technologie, léky apod.
Na některé objevy si však budeme muset ještě počkat. Ale třeba někdo někdy vyléčí poškozenou míchu, když už se léta vydáváme do vesmíru. Ale zase na druhou stranu, na světě je asi 7,5 miliardy lidi, z nich více než polovina je žen. Tím pádem miliony lidí trpí každý měsíc dysmenorheou (bolestivou menstruací) a ani na tohle stále neexistuje žádné osvědčené řešení. Těžko říci, na co z uvedeného se přijde dřív. Nicméně ve světě, kde zatím vládnou převážně muži, kde je jich více ve výzkumu a vědě a kde také oni končí častěji na vozíku, se možná dříve opět postavíme na nohy, abychom našim ženám zaběhli do lékárny pro ibalgin.
„Opravdu zastávám názor, že úžasný a výjimečný je každý. Jsem na vozíku, ale nečekám a nechci za to žádné speciální uznání.“
David Lukeš - Just a (wheelchair) man 