Volavka a Slunečnice (2017)

Jezero Okeechobee v jednom jarním dni. Volavka na jedné noze stojící pozorovala klidnou hladinu jezera, která jí vždy dodávala klid a s hřejivým pocitem v srdci si prohlížela mohutný mangrovník jehož tucty dýchacích kořenů vytvářeli rozličné obrazy podle polohy slunce v různou denní dobu. Každý den se hejno malých slunečnic honí mezi kořeny tohoto stromu a jedna osamělá, co proplouvá zkoumavě jinou cestou. Proplouvá pomalu, s vědomím nebezpečnosti svého chování, ale touhou zjistit podstatu toho výsostného stromu. Každé ráno připluli a se západem slunce, kdy stín mangrovníku připomínal dívku s rozpuštěnými vlasy, se zase vraceli do svých hlubin. Každý večer končil pohledem na poslední toulavou slunečnici, která se neloučila, neotáčela, jen její pohyb ploutve dával volavce dobrou noc. Věděli o sobě, žili spolu. Po západu slunce bylo ten den něco jinak. Ze zvuků zvířat žijících u jezera byla cítit nervozita. Uhlazená hladina jezera se začala krabatit. Postupně se začal zvedat mohutný vítr. Hurikán. Jeden z mnoha, co každý rok bičuje jezero a jeho okolí. Ale tento byl jiný, pro volavku by jiný. Když se ráno vrátila na své místo, ke svému mangrovníku, viděla jiný odraz v hladině, než na který byla zvyklá. Mangrovník v bouři přišel o pár svých kořenů. Slunečnice se neproháněli v jeho kořenech a nebyla tam ani ta zvídavá, krásná slunečnice s dozlatova zbarvenou ploutví. Volavka se rozhlédla po okolí, roztáhla křídla a vzlétla nad hladinu jezera. Klidná hladina jezera odrážela ostré slunce jako zrcadlo, nebylo možné rozpoznat jediný pohyb. Volavka se vrátila ke svému mangrovníku a pozorovala dál jeho stínohru, která byla jiná, ale měla jí stejně ráda, stejně jako měla ráda mangrovník a svou slunečnici, protože v srdci cítila, že je tu někde blízko a to je přece vždy šance se s ní znovu vidět.