Máme se nejlíp (2010)

Hugo dokouřil a předním kolečkem přejel vajgl. Cigárka si teď mohl kupovat do libosti, k důchodu dostal navíc peníze na osobní asistenci a tak měl peněz jak šlupek. To s oblibou sám říkával, když zval kamarády na pivo a pak se zběsilou jízdou hnali pod vlivem městem domů. Ze sociálky vyrazil co se dalo a kámoši mu vytunili Civika, přesně tak, jak vždycky snil, když rozvážel s fafťákem kočičí podestýlku. Civikem pak brázdil ulice města a smál se za volantem a z tisíci watovejch repráků, který koupil za električák co prodal nějaký nafintěný duchodkyni z Německa, se linuly rytmy junglu. Třicet bylo tenkrát dobrejch, koupil aparatůru a za zbytek dovez Jose vypálený céda z blešáku.

„Vy se máte stejně nejlíp“ …. Uslyšel jednou Hugo, když se svým rovněž zrakveným kámošem posedával na kriplkáře v parku. Zarazil se jestli je to na ně, ale zase se otočil zpátky, aby přebral od Joseho jointa. „No vás myslím“ zase uslyšel a už si všiml bezdomovce na lavičce. Houmík se k nim přiblížil a zeptal se zda kluci ví, jestli existuje říčka California… kluci nevěděli a byli i dost zkouřený na to, aby o tom byť jen přemýšleli. „A nevíte, kdy pustí tady ten Hydrant, že bych se umyl“ zase houmík. „Asi na Vánoce, Velikonoce už byly“ zavtipkoval Jose. Houmík se jen usmál a odešel. Ale Hugo přemejšlel… Máme se nejlíp? … Napadlo ho, že vyrazí z Josem na Majáles. Dobrý kapelky, pivko, ukecaj to zadara a ještě nějaký baby tam budou … zapomněl na houmíka a vyrazili směr Majáles. „Vezmeme po cestě ještě Kiki“ zubil se Jose, „přijede teď busem na nádraží“. Hugo souhlasil a po pár minutách už míjeli ceduli se zákazem vjezdu, však opatřenou dodatkovou tabulí a zase si krátce vzpomněl na Houmíka.. Máme se nejlíp? Zastavil a čekali na autobus. Dřív než autobus však dorazili měšťáci. Ostře, jak Simír z Kobry, zaparkovali před Huga a z auta vylezl pan Autorita. Došel k okýnku a začal zkoušet fígle s porušováním zákonů zákazu vjezdu a podobný nesmysly, na který mu Hugo odpovídal s klidem Boba Marlyho. Strážníka však Hugův postoj vytáčel a tak přihazoval částky k pokutě, jako na aukci předražených čmáranic dávno mrtvých autorů, až na něj spustil: „Jó, tak Ty se budeš schovávat za to, že seš kripl ?“ Hugo nevěřil vlastním uším, to už i Jose zbystřil.. ne, že by si tak lidi na kolech sami neříkali, ale co si to tenhle hruškovitej tejpek dovoluje. „ I kdyby porušil zákon, nemusíte ho snad urážet“ řekl Jose a stále nechápal. „ Drž hubu nebo přes ní dostaneš“ burácel strážník. Hugo a Jose zapomněli už na jamajské rytmy slunečného dne a v hlavě jim lítaly blesky… přijel autobus, vystoupila z něj Kikina v minisukni a přes rameno taštičku s nápisem Fucking police. Byla trošku do punku, ale o sebe se starala náramně… navíc je bývalá reprezentantka v biatlonu a tak má krásnou postavu. Jak ji Hugo uviděl, sešlápl ,respektive zmáčkl, plyn a rozjel se k ní.Jose stáhl okýnko a křičel: „ Honem,honem … skákej“ Kiki naskočila a strážník přiskočivši k autu vytáhl brokovnici a začal pálit lidi nelidi. Kiki vypadala nejdřív dost překvapeně, ale hned jak se vzpamatovala vytáhla z gladiátorky malý revolver a poslala pár přesných ran pod nohy strážníkovi, který chtě nechtě vyšvihl pár figur z čardáše.

Kluky to nějak vyplašilo a tak si koupili na benzínce flašku jamajského rumu a píchly auto na zákaz stání přímo před areál Majálesu. „Jsme z blbý strany“ řekl Jose a rozklepanýma rukama si mocně přihnul rumu, jamajská pohodička se začala vracet. „ Hele, tamhleten tejpek u plotu nás pustí, jen to vyhákne a my se tam protáhneme“ řekl Hugo a vzal si flašku od Kikiny, která se právě zakuckala a brblala něco o teplotě jamajské pochutiny. „ Čau kámo, pust nás dovnitř“ oslovil přátelsky Hugo hlídače plotu v reflexní vestičce, který vypadal jak motýl před vylíhnutím. „ To nejde chlapi, musíte to obejit“ „Obejít ??? Celej areál ? Nebo máme jít jako támhle po schodech ?“ divil se Jose. „ Hele, fakt to nejde, já už jsem dneska pustil strašnejch lidí, třeba jednoho chlápka z berlí, kterej fakt špatně chodil“ kouknul se na hochy útrpně. Po domluvě s dalším ploto a pořádko hlídačem byla celá parta nakonec eskortována přes otevřený plot až k bráně, kde si pouze vyřídili pásky pro vstup.. gratis.. a po ukrytí flašky do báglu, kterej vozejčkářům neprohledávaj a tak může Jose , když jde na fotbálek, vždycky propašovat slávistickejm chuligánům nějaký ty světlice a něco na posilnění, vpluli do more zábavychtivých lidí. Hudba linoucí se ze všech koutů unášela kluky i s Kiki od jednoho břehu fesťaku na druhej a jediné co jim na čas udělalo kotvu, bylo doplnění jamajské pohody v tekuté formě. „Máme se stejně nejlíp“ už zase znělo Hugovi hlavou, když viděl jak se pohupuje Kiki v rytmu reggae na Joseho kline a ten jí kouše do brady a rukou jí hladí po stehnech. Dopil flašku a tančil taky.

4:07… kouká nevěřícně Hugo na digitálky jenž leží vedle něj na zemi. Kde to jsem, přemýšlí a snaží se alespoň dostat do sedu. Všechno ho bolí a jen z dálky slyší hlasy. „Všechno jsem viděla“ „Myslíte, že žije“ „Jo, jo hýbe se“ To dodalo Hugovi síly a vyhoupl se do sedu… lidi se rozestoupili a koukali na něj jak na boží obrázek. „Chcete pomoct vstát“ zeptal se jeden starší pán, co asi vyrážel někam na ranní šichtu, alespoň podle tašky. Vstát, pomyslel si Hugo… deset let to už má spojené jen s raním vstáváním… třeba je to Ježíš Kristus, napadla ho smrtelná hláška jedné fyziotrerapeutky. „Víte, jsem vozíčkář“ jen řekl a pořád nechápal co se děje. Asi tu nikde nemám vozejk, pomyslel si, to už by mě asi tady lidi natahovali ze všech stran a zase na něj skládali, usmál se pro sebe. „Co se stalo ?“ zeptal se… Babička co celou dobu nejvíc halekla spustila jako kulomet… „okradli Vás, nejdřív, že Vám pomůžou, pak Vás vytáhli z auta a ujeli.. ještě Vás nakopali a taky vám ukradli to..no.. tu Vaší židličku“ „Už jsou tu, musím na autobus.. tak hodně štěstí mladý pane“ řekl muž, co předtím chtěl Huga postavit a zmizel v raním šeru. Kdo je tu, pomyslel si Hugo a v tom uviděl majáky. „Páni policajti, všechno jsem viděla… vytáhli pána z auta……a potom..“ kadence kulometu se stupňovala. Strážník odstrčil babku a kouknul na Huga. Strážník 2116, tejpek jak hruška, kouká teď na Huga a z auta vytahuje brokovnici. Na výzvu strážníka „Hrušky“ lidé opouští nejbližší okruh a druhý strážník celý prostor zabezpečuje páskou, poté přijde k lidem a promluví smutným hlasem: „ Jsme tu moc pozdě, je příliš raněný, musíme ho …“ ani větu nedořekl a ozvaly se dva výstřely z brokovnice….

Máme se stejně nejlíp, říkal si Hugo, který ležel v kaluži krve na chodníku a pomalu umíral na vnitřní krvácení, holt 2116 neumí střílet ani z bezprostřední blízkosti…

Máme se stejně nejlíp ??? … máme šanci žít dál na rozdíl od většiny postižených tvorů, máme sociální jistoty na rozdíl od těžce pracujících, máme kde parkovat, čím jezdit, co jíst, kde spát, s kým spát, drahý mobily, drahý vozejky, drahý dejchačáky… no měnili by jste…

Berte to celé jako nadsázku, použil jsem sice zkušenosti z posledního měsíce, třeba i strážníkovi hlášky z návštěvy autobusáku a i číslo je pravé, to aby jste když tak věděli s kým máte tu čest, ale jinak vím, že by jste měnili. Alespoň drtivá většina z vás. Vozejk člověku otevře oči, teď více a lépe vidíme co všechno nemůžeme. Impulsem bylo, že jsem tento měsíc slyšel dvakrát od lidí větu: Vy se máte stejně nejlíp…

Díky všem co nám dělají nejlepší život.